Oborové kongresy pomáhají v regionu střední Evropy zvyšovat povědomí o klinické farmacii

Klinická farmacie je oborem, který sleduje rizika a rizikové faktory pro vznik nežádoucích účinků léčiv a v reálném životě pomáhá těmto účinkům předcházet. Se šířením nejnovějších poznatků a sdílením informací pomáhají i oborové kongresy, které se v tomto odvětví pravidelně pořádají. Především v regionu střední Evropy, kde je obecně menší povědomí o klinické farmacii a farmakoepidemiologickém výzkumu, mají kongresy nezastupitelnou roli. V Praze kupříkladu v nedávné době proběhlo několik oborových kongresů a konferencí: 34th International Conference on Pharmacoepidemiology & Therapeutic Risk Management (ICPE 2018), 15th Annual Meeting of International Society of Pharmacovigilance (ISOP 2015) či European Symposium on Clinical Pharmacy (ESCP 2013). Všechny tyto akce spojuje osoba profesora RNDr. Jiřího Vlčka, CSc., vedoucího Katedry sociální a klinické farmacie na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové a také bývalého prezidenta Evropské společnosti klinické farmacie, kterou vedl dva roky.

Profesor Vlček, který letos obdržel v rámci Ambassador Awards Evening ocenění za dlouhodobý přínos kongresovému průmyslu organizace Prague Convention Bureau, je toho názoru, že kongresy zvyšují sounáležitost, podporují mezinárodní kontakty, diskuzi a také sbližují kultury. Organizaci kongresů se profesor Vlček věnuje téměř 25 let. Jeho první akcí, na které se podílel, bylo 24. výroční symposium Evropské společnosti klinické farmacie pro 800 účastníků v Praze v roce 1995: „Byl jsem rád, že jsem dostal příležitost pozvat do České republiky mezinárodní odborníky a na druhé straně dát příležitost domácí farmaceutické veřejnosti, akademikům a dalším zdravotníkům zúčastnit se diskuzí a workshopů. Vzpomínám si, že jsem tenkrát nabídnul spolupráci i nemocničním lékárníkům, kteří ještě neměli zahraniční kontakty, a domníval jsem se, že v nemocnicích budou nejlepší podmínky pro implementaci klinické farmacie do zdravotní péče. Myslím, že tento kongres a jarní workshop v Hradci Králové v roce 1993, který kongresu předcházel, byly dalším stimulem rozvoje klinické farmacie v České republice a  přispěl k tomu, že se v nemocnicích začala více rozvíjet klinicko-farmaceutická péče, i když zatím jen v amatérských podmínkách. O úspěchu kongresu pak svědčí i to, že Evropská společnost klinické farmacie pak ještě třikrát požádala Prahu o organizaci výročního symposia.“

První kongresy uskutečněné v České republice pomohly inspirovat mnohé účastníky k výuce problematik souvisejících s tímto oborem. Kromě toho také zvýšily povědomí o klinické farmacii, která se díky tomu postupem času dostala i do legislativy. Zde ale právě vidí profesor Vlček další výzvu do budoucna: „V České republice není dostatečně doceněn význam činnosti související s klinickou farmacií. Výsledky farmakoepidemiologie by kupříkladu měly být součástí rozhodování regulátorů, tedy příslušných státních a dozorových orgánů. V jiných zemích je běžnou praxí, že se regulátoři pravidelně kongresů o farmakoepidemiologii a bezpečnosti léčiv účastní. To se zatím u nás nedaří. O tématech diskutovaných na kongresech informují často i média a skrze ně se pak obor dostává i do povědomí široké veřejnosti. Kongresy tak mohou následně ovlivnit i názory politiků a ministerských úředníků. A samozřejmě jsou kromě toho i dobrou příležitostí pro studenty najít si zahraniční vzory a mít možnost problematiku komunikovat a vytvářet vědecké týmy. I pro mě to byl hlavní cíl při organizaci kongresů – přivést mým studentům odborníky domů.“

Dalším velkým tématem je integrace farmaceutických pracovníků do zdravotní péče a přístup k informacím. „Naší laboratoří je reálný svět. Výzkum v něm je na jednu stranu fascinující, ale na druhou nám chybí přístup k informacím o všech faktorech ovlivňujících výsledky léčby a informace o chování zdravotníků při volbě, podávání a dávkování léčiv. Na posledním farmakoepidemiologickém kongresu se ukázalo, jak daleko je v tomto bádání rozvinutý svět, kde umožňují akademickým institucím přístup k velkým datům (big data) a ty mají poté možnost hledat v nich různé vztahy. U nás je poptávka po takovémto výzkumu a takto orientovaných odbornících menší,“ dodává profesor Vlček a pokračuje: „zároveň mě překvapilo, jak je farmaceutická komunita v mnoha zemích Evropy tradicionalistická. Nevadí jim, že klinická farmacie není považována za zdravotnický obor, či těžko chápou, že se nedá dělat jako apendix jakékoli činnosti a je nutné se mu plně věnovat a využívat i výzkumných metod a zvyšovat si kvalifikaci. Výjimku tvořili především farmaceuti z Nizozemí, USA, Kanady, Velké Británie a Austrálie.“

„Aktuálně mám vizi diskutovat možnosti minimalizace rizik farmakoterapie a implementace znalostí o lékové adherenci a rizicích léčiv a hledám jen formát, který by mohl být vhodný i pro střední Evropu. Domnívám se, že Praha by si zasloužila hostit například největší farmaceutický kongres FIP, ale zatím zde pro něho bohužel nejsou vhodné podmínky,“ dodává profesor Vlček a uzavírá: „Praha má jinak velký potenciál. Je to nádherné město, brána do střední Evropy, nabízející služby na vysoké úrovni. Když se navíc citlivě podaří spojit odborný a společenský program tak to na 98 % zaujme účastníky a zvýší to prestiž i těch oborů, které nejsou moc společensky známy nebo uznávány.“